5. Řehonůřka: lesíky a louky nad nádražím

Současná Řehonůřka - pro kluky Arizona - je k nepoznání od té, kterou popisuje Vaculík ve své Knize indiánské, což je část Milých spolužáků! Ta obsahuje jeho deníkové záznamy z let 1939 až 1941. Současná Řehonůřka je je mnohem zarostlejší, neskýtá žádné průhledy a rozkládá se ve svahu nad nádražím. Vaculík se sem ve svém díle se k ní častokrát vrací. Kluci tam pásali kozy a hráli si přitom na indiány, Ludvík jim uděloval indiánské přezdívky a byl jejich náčelníkem.

„Já mám mnoho obrazů Řehonůřky. Obraz jarní, kdy je ve svěžích barvách a jako zahrada. Obraz letní, kdy je pod paprsky slunce zhnědlá, ano, je zelená, ale více do hněda, vadnoucí zelení. Je zdupaná, připomíná mi prérii tam, kde tato hraničí s pouští. Na podzim je zase jiná. Když jsem tam stál pod odraným stromem, byla pustá. Místo zeleného háje a hrází zčernalé křoví. Lesík je průhledný a je vidět, jak je strašně sevřen hnědými, písčitými břehy. A louka je pokryta listím. Duby trčí jako metly. Vítr fouká do listů na zemi, ty se převalují a haraší, vzpomínají zašlé slávy a krásy. Ten vítr duje, tam někde vrzá větev o větev, na polích krákají vrány, pusto smutno! Tehdy nenávidím podzim! A v zimě? Ó, Arizono, jak jsi malá?! Kopečky a dolinky zaváty. Bílo, jen temnější skvrna křovin je vidět. To bílé se jakoby směje, šklebí, ó, Arizono, to nejsi ty!“

„Koza Ajna byla vlastně osobou. Zabírala v mém životě víc místa, než mnozí lidé okolo mne. Koze jsem pásl jenom asi pět roků. A cítím to jako jednu z hlavních kapitol svého života. Asi proto, že jsem tam prožil nejrůznější situace a vztahy v modelové formě, zkusil si své schopnosti a získal některá rozhodnutí pro celou budoucnost.“

Poznámka pro chodce: K dalšímu zastavení se můžete vydat buď zpátky po silnici a dále po cestě, jak vám ukážou Mapy.com, anebo „na divoko“ podél kolejí, kde asi po 200 m pěšinka nepovoleně přechází koleje a pak už jste tam.