2. Vaculíkův nový dům aneb brutalita

Vaculíkův dům (dnešní adresa Jos. Polácha 700), jehož stavba je popsána v románu Sekyra. Martin Vaculík, tedy spisovatelův otec, byl tesař a dům stavěl svépomocí; pomáhala mu manželka a jeho synovci žijící v Návojné (v Sekyře Tarandová). Z úryvku je patrné, že Vaculíkovi stavěli dům minimálně tři, možná čtyři roky a museli si na něj vzít půjčku, kterou spláceli ještě po válce. Stihli ho však postavit do krize. V domě nakonec zůstala žít spisovatelova sestra Ludmila se svou rodinou. Dům měl dřevěnou verandu, ale koncem šedesátých let změnil podobu zhruba na současný stav. Na zahradě bývala dřevěná chatka, kterou Martin Vaculík původně postavil na poli, které Vaculíkovi po válce krátkodobě vlastnili. V chatce Ludvík Vaculík v 60. a 70. letech v létě často přebýval; svítil si tam petrolejkou.

„Viděl jsem ten dům vznikat od základů a veden za ruku capkal jsem se na něj každou neděli po obědě dívat, když stál v hrubém zdivu. A byl oslňující slunečný mráz venku, když jsem si četl pohádky, zatímco tatínek kladl ve světnici konečně dlážku. Až do té doby jsme obývali jen kuchyň, čili mezi dostavěním chalupy a jejím plným obydlením začal jsem chodit do školy a naučil se číst do té míry, že jsem si mohl číst o vezírovi. Ten dům se stavěl strašně dlouho! Až byl hotový, byl starý. Brutalita.“

„Skácel stromy a otesal je na trámy. Vyznačil a načal základy, ale dokončit je už musela většinou maminka. Brávala mě někdy s sebou, ale mě to na tom hlinitém poli bavilo jen s tou podmínkou, že jsme našli ježka, a prosím vás, kolikrát za půl dne se to stane. Cihly, kámen a písek přivezly krávy řízené strýčkem s černými ústy. Při stavbě pomohli bratranci. Peníze a peníze půjčila občanská záložna, staříček, kmocháček a švagři. Když dneska hmátnu do všech těch účtů, zdá se mi neuvěřitelné, že poměrně nehorentní částky museli dva pracovití lidé umořovat tak dlouhá léta, až to dopadlo skoro obráceně.

A když mělo dojít k vrcholnému stavebnímu činu, zjistilo se, že trámy na vazbu a krov jsou pryč. V trávníku zůstala hluboká kolej, ztrácející se na bahnité cestě ve změti jiných stop. Vždy jsou to titíž: mají vůz a koně.

Naprostá většina z vás nejsou tesaři, ale ti, kteří jsou, vědí, že tesařina je práce, při níž centimetrovou rychlostí postupujete s tesačkou po nezřetelné lince vedené po kmeni, modré oči máte spuštěny jako olovnici, aby svislá plocha byla opravdu svislá, a za tolik hodin tesání máte dům promyšlen do všech čepů. Před vaším duševním zrakem dokonce už visí na hambálku slanina, před vaším duševním zrakem může ten dům dokonce už předem vyhořet, stávají se případy ty i ony. Rozhodně však všecky potíže a všecka rizika jste schopni snést, jen vidíte-li před očima hotový dům už v okamžiku, kdy od kmene odlétne první tříska. Jeho vidina dává smysl všemu, dokonce i všem nutným oklikám, i kdyby vedly před díru v hajzlu. Ba kdyby vám někdo před nosem tuto jedinou možnou cestu uzavřel nepropustným deklem, jak je dneska zvyk, musí se vaše osobnost rozpuknout výbuchem marnosti. Bez domu, který můžete stavět, nemůžete žít, ta křivda je strašná.