4. Splav na Nedašovce

„Foto Tatra Trenčín!“

Motiv, ke kterému se autor v Sekyře několikrát vrací. Dnes se nám nechce věřit, že tento splav, jakých bylo v Brumově a okolí ještě několik, byl kdysi jedinou vodní plochou, kde se děti mohly v přírodě koupat, učit se plavat. Bylo to místo divokých vodních dobrodružství. Kromě toho, když se na to místo dneska v letním čase díváme, tak si uvědomíme, jak dneska z krajiny mizí voda.

Po pravdě řečeno stáhl jsem gatě a vlezl do vody. Byl jsem totiž u splavu. Nehučel, jenom šuměl a nažloutlá pěna točila se mu v koutcích jak dědkovi. Vyhnal jsem ji rukama, ze dna vylovil jsem nahnilou botu, hodil ji do vrbí, a hned bylo všecko lepší. Sebral jsem pár větších kamenů, zahradil jimi odtok, přihrnul je kalným pískem, voda se zvedla, a hned bylo všecko ještě lepší.

Jenom jsem příliš sám, napadlo mi, a to aniž vlastně chci. Nevyhýbám se jiným lidem, pouze vyhledávám minuty, které už málokdo vyhledává, a tak moje osamělost vzniká mimochodem. Co nadělám? Já tam nepůjdu. A přece největší a prastarou radost bych teď měl, kdyby se nad hranou splavu ukázal Tonda z domku pod tarandovským zámkem, ten vytrvalý dávný údržbář tohoto splavu, který vždycky lovil staré boty ze dna a zvyšoval vodu umělou hrází. Když ji dostatečně zvýšil, zavolal na všecky lidi:

„Foto Tatra Trenčín!“

A pohrouživ se celý do vody, vyzvedl nad hladinu jenom holý půlený zadek.

(Sekyra, 1966)

Hledě do slizkého nečasu venku, vzpomněl jsem si na náš splav. Byl na potoku od Návojné, dost hluboký. Byla tam pořád společnost, chlapecká. Děvčata byla u jiného, a v plavečkách. Lezli jsme do vody, vylezli, oschli trochu, natáhli trenky a četli dál, nebo hráli karty nebo kdovíco. Pořád jsme se váleli na hromadě. Kozy se staraly samy o sebe. Vzpomněl jsem si teď na tu společnost, ale vím jen pár jmen, co bylo s kým dál, nevím. Kde jsou, jste? Jeden se stal četníkem, jeden se vyučil hodinářem, jeden skočil v Ostravě z okna.

(xxx)