8. Brumovský tunel a Dráha prezidenta Masaryka

Jednokolejná dráha z Horního Lidče do Bylnice měří 19,1 km a provoz na ní byl zahájen k 10. výročí vzniku Československa v roce 1928. Původní budova brumovského nádraží připomínala valašskou chalupu, v níž to vonělo dřevem a petrolejem. Ta byla v polovině sedmdesátých let nahrazena současnou rozměrnější dosti ohavnou stavbou, která se ukázala jako zbytečná. Brumovské nádraží se rozkládá mezi dvěma tunely, delším návojenským a kratším pod kopcem s kaplí sv. Anny.
Všechny stavby na této dráze navrhl významný železniční architekt Augustin Škudla, jenž si k výzdobě (zejména šítů budov) vypůjčil i některé ozdobné prvky od architekta Dušana Jurkoviče.
 

„Já mám k té dráze osobní vztah: na portálu brumovského tunelu je vytesaný rok mého narození. Pro naši rodinu měla dráha význam veliký: tatínek na její stavbě dělal, pod tunelem měli jsme chalupu, po obou stranách té dráhy pásal jsem s ogarama kozy. V našich kruzích byla ta dráha nejen důležitá a zajímavá, ale i umělecky fantastická. Kdo se na ni půjdete podívat, poznáte, že to není kus železnice jako kdekoliv mezi Břeclaví a Olomoucí. Z dráhy je zřejmý promysl jejích architektů i dělníků. Sedě na kopci u kaple sv. Anny často jsem žasl, že v zemi pode mnou jede vlak. A hledě do údolí mezi Brumovem a Klobouky uvažoval jsem, jak jinak by ta dráha tudy mohla vést…, a nemohla by! Na každých sto metrech řeší se tu nějaký geometrický nebo geologický problém. Je to podivuhodný řez krajinou, který zvýšil její zajímavost; což neumí žádná dálnice, aby ji čert vzal!

Dráha provokovala naši čtenářskou fantazii: ona nám přibližovala představu cizích věcí. Cvičili jsme si odvahu, prolézajíce kanály pod ní, když jel vlak. Moji bratři Emil a Olin vymysleli si dobrodružnou soutěž, kdo koho zabije. Šli doprostřed tunelu, kde byla největší tma, a prali tam po sobě kamením z toho náspu. Zachovali však základní opatrnost: zjistili si, kdy pojede vlak. Význam té dráhy byl pro nás, jak je zřejmé, po mnoha stránkách větší než dopravní. Přednosta brumovské stanice, v jednu dobu, měl pěknou dceru: ta se mi tak líbila, že když jsme spolu jeli vlakem, já do Klobouk, ona na Vsetín, lezl jsem schválně do jiného vagonu než ona, aby se to neprozradilo.“

Železobetonový most přes zářez dráhy představuje je svou ztepilostí zdařilým architektonickým dílem. Druhý most – bylnický - podobné konstrukce byl bohužel vzhledem k jeho špatnému stavu zbourán a nahrazen novým.

„Kulturní, společenský, estetický význam té dráhy dnes vůbec převýšil její význam dopravní: když rozdělením republiky ztratily se jakési důvody jezdit Vlárským průsmykem do Trenčína. Brumovské nádraží mělo ještě jednu zvláštnost, které si všiml můj strýček Jošek. Cesta vedla trochu do kopečka. Strýc Jošek pravil: „A Ludviku, víš to, že když ideš na nádraží, nesmíš ostat stát?“ – „Proč, strýčku?“ – „No abys tam došel.“