Stezka Ludvíka Vaculíka

Paní učitelka Anděla Svatoňová (1892-1987) jako první rozpoznala Ludvíkův mnohostranný talent. Koupila mu housle a naučila ho psát na psacím stroji všemi deseti. Měla bohatou knihovnu a seznamovala jej s kvalitní literaturou. Po celý svůj pětadevadesátiletý život byla oporou nejen jemu, ale pak celé jeho rodině, zejména Marii Vaculíkové. Ludvík k ní často docházel. Bydlela v levé části domu patřícího Miklasům, kteří ji měli v úctě. V dosti již vysokém věku, v polovině sedmdesátých let 20. století, se jí podařilo pořídit si družstevní byt v nově vzniklém sídlišti Družba, kde žila až do své smrti v roce 1987.

Vzhled Miklasova domu se od 20. let minulého století, kdy byl postaven, změnil jen nepatrně. Starý pan Miklas byl legionářem a díky zásluhám dostal v Brně zaměstnání s dobrým platem jako četník a k tomu na pomezí Brumova a Bylnice zemědělské pozemky a stavební parcelu, na které si nechal postavit domek. Zůstal však s rodinou v Brně a domek pronajal. Tak se do domu dostala paní učitelka Svatoňová, která tam později bydlela s panem Miklasem mladším (Zdeněk Miklas, 1926-2012) a jeho rodinou.

„V červencovém dopise od paní učitelky mě vzrušila věta, že bofobof kopou šwenoěi. Dopis měl celou stránku a paní učitelka psala nadvakrát, protože ji přerušilo temné mračno, a také ukončen byl náhle, protože uprostřed letního odpoledne udělala se jakási mpc – noc. Jen za dokonalého slunce usedá paní učitelka ke stroji, natáčí po hmatu list papíru, položí ruce na klávesnici, hledí na matný bílý obdélník a píše. Píše jen díky tomu, že užívá desetiprstné metody, a já jen proto, že jsem se jí u ní kdysi také naučil, můžu její dopisy číst.“

(fejeton z července 1983, publikováno v samizdatovém časopise Obsah)

„Byl jsem s kluky u paní učitelky. To byla legrace, Olin (pozn. nejmladší bratr LV) se hned skamarádil. Ťukal na piano. Emil (pozn., prostřední bratr LV) také, potom zase chtěli slyšet rádio a za chvilku seděl Olin paní učitelce na klíně. Vypili si oba sodovku, šli na zahradu, přišli, snědli třešně, zase odešli, přišli, snědli koláč, šli ven, přišli, snědli chléb se salámem, šli na zahradu, houpali se v síti s domácím děvčetem, s kterým bude Emil chodit do školy. Když jsem psal pak na stroji, stáli každý po jednom boku a klepali mi jiná písmena, než jsem mohl potřebovat. Marné napomínání a paní učitelka se smála.

(Milí spolužáci – Kniha indiánská, 23.6.1940)