Stezka Ludvíka Vaculíka

Čtenáři přijíždějí do Brumova a ptají se, kde byl Vaculíkův rodný dům anebo jestli by šlo nějak lokalizovat tu či onu událost z jeho psaní. Tomuto přání vycházíme vstříc a rozhodli jsme se na mapě i v terénu vyznačit místa, o která kráčí, a doplnit k nim příslušné texty. Základem jsou citace z Vaculíkových textů. Snažíme se k nim doplnit i fotky, zejména pokud se podaří najít snímky dokumentující dřívější stav.
Dotyčná místa budou v terénu označena: zatím půjde o menší tabulku s názvem místa a s QR kódem (případně jenom s QR kódem), který umožní přístup k příslušnému textu a fotografiím. Pokud o to bude zájem, časem umístíme do terénu i tabule s textem, které dají víc informací i návštěvníkovi přicházejícímu bez okamžitého přístupu na internet.
Budeme vděčni za připomínky, které nám umožní rodící se dílo vylepšit. Uvítáme i doplnění dalšími fotografiemi, případně upřesnění údajů, které jsou v textech uvedeny.

Jan a Ondřej Vaculíkovi, Milan Samek a Zdeněk Ptáček, tvůrci Stezky

Zobrazení všech bodů Stezky najdete zde: https://mapy.com/s/lofujaduvo

Rodným domem LV bylo stavení v zástavbě chudého podhradí, což je na některých okolních domcích a jejich seskupení posud patrné. Domek patřil bratrovi Vaculíkovy maminky Anny, rozené Lysáčkové. Vaculíkům byla provizorně půjčena k obývání jedna malá místnost „nad sklépkem“. Na Žabinci žili hlavně chudí lidé, kteří sloužili na přilehlém hradě. Domek byl zbourán v devadesátých letech 20. století kvůli plánovanému rozšíření pivovaru. Posléze však pivovar naopak zanikl.

„Nechci, aby se po mně něco pojmenovávalo. Narodil jsem se v Pluskalově ulici na Žabinci v Brumově, žil potom v ulici, která se jmenuje Poláchova. Mám ještě, to je pravda, jednu starou jamu na Řehonůřce, kde jsem pásal.“(Lidové noviny, Poslední slovo „Až umřu“,

„Teď jsem viděl zříceninu našeho hradu Brumova, kdysi odsouzenou sesypat se do potoka: jak ty trosky upevnili, rozšířili, prohloubili. Ba, bude otázka, jestli tu kdy takový hrad stál. Já jej na Mikuláše viděl osvětlený jak nějaké Hradčany.“
(Lidové noviny, Poslední slovo „Kapr“, 16.12.2023)

Vaculíkův dům (dnešní adresa Jos. Polácha 700), jehož stavba je popsána v románu Sekyra. Martin Vaculík, tedy spisovatelův otec, byl tesař a dům stavěl svépomocí; pomáhala mu manželka a jeho synovci žijící v Návojné (v Sekyře Tarandová). Z úryvku je patrné, že Vaculíkovi stavěli dům minimálně tři, možná čtyři roky a museli si na něj vzít půjčku, kterou spláceli ještě po válce. Stihli ho však postavit do krize. V domě nakonec zůstala žít spisovatelova sestra Ludmila se svou rodinou. Dům měl dřevěnou verandu, ale koncem šedesátých let změnil podobu zhruba na současný stav. Na zahradě bývala dřevěná chatka, kterou Martin Vaculík původně postavil na poli, které Vaculíkovi po válce krátkodobě vlastnili. V chatce Ludvík Vaculík v 60. a 70. letech v létě často přebýval; svítil si tam petrolejkou.

„Viděl jsem ten dům vznikat od základů a veden za ruku capkal jsem se na něj každou neděli po obědě dívat, když stál v hrubém zdivu. A byl oslňující slunečný mráz venku, když jsem si četl pohádky, zatímco tatínek kladl ve světnici konečně dlážku. Až do té doby jsme obývali jen kuchyň, čili mezi dostavěním chalupy a jejím plným obydlením začal jsem chodit do školy a naučil se číst do té míry, že jsem si mohl číst o vezírovi. Ten dům se stavěl strašně dlouho! Až byl hotový, byl starý. Brutalita.“

„Skácel stromy a otesal je na trámy. Vyznačil a načal základy, ale dokončit je už musela většinou maminka. Brávala mě někdy s sebou, ale mě to na tom hlinitém poli bavilo jen s tou podmínkou, že jsme našli ježka, a prosím vás, kolikrát za půl dne se to stane. Cihly, kámen a písek přivezly krávy řízené strýčkem s černými ústy. Při stavbě pomohli bratranci. Peníze a peníze půjčila občanská záložna, staříček, kmocháček a švagři. Když dneska hmátnu do všech těch účtů, zdá se mi neuvěřitelné, že poměrně nehorentní částky museli dva pracovití lidé umořovat tak dlouhá léta, až to dopadlo skoro obráceně.

A když mělo dojít k vrcholnému stavebnímu činu, zjistilo se, že trámy na vazbu a krov jsou pryč. V trávníku zůstala hluboká kolej, ztrácející se na bahnité cestě ve změti jiných stop. Vždy jsou to titíž: mají vůz a koně.

Naprostá většina z vás nejsou tesaři, ale ti, kteří jsou, vědí, že tesařina je práce, při níž centimetrovou rychlostí postupujete s tesačkou po nezřetelné lince vedené po kmeni, modré oči máte spuštěny jako olovnici, aby svislá plocha byla opravdu svislá, a za tolik hodin tesání máte dům promyšlen do všech čepů. Před vaším duševním zrakem dokonce už visí na hambálku slanina, před vaším duševním zrakem může ten dům dokonce už předem vyhořet, stávají se případy ty i ony. Rozhodně však všecky potíže a všecka rizika jste schopni snést, jen vidíte-li před očima hotový dům už v okamžiku, kdy od kmene odlétne první tříska. Jeho vidina dává smysl všemu, dokonce i všem nutným oklikám, i kdyby vedly před díru v hajzlu. Ba kdyby vám někdo před nosem tuto jedinou možnou cestu uzavřel nepropustným deklem, jak je dneska zvyk, musí se vaše osobnost rozpuknout výbuchem marnosti. Bez domu, který můžete stavět, nemůžete žít, ta křivda je strašná.

 (dnes ulice Jos.Polácha)

Ukázat místo na mapě

Dne 1. 11. 1949 - v 11 hod. vypukl požár ve stodole Josefa Kubiše v Brumově a zachvátil celkově 8 stodol (dnešní ulice Josefa Polácha, směrem k Návojné). Na likvidaci požáru se podílelo 7 hasičských sborů. V té době spisovatelův otec Martin Vaculík byl předsedou Místního národního výboru a z moci úřední tvrdě prosazoval kolektivizaci zemědělství. Nepřátelství a spory, které z jeho příliš radikálního působení vyvstaly, jej nakonec donutily domácí půdu opustit a v závěru života pracoval jako vedoucí farmy poblíž Kadaně.

„Jdeme s tatou ven,“ řekl jsem potom.
Čekal však už před chalupou, naše večeře zase zůstaly na stole.
Opíral se o roh stavení, kouřil.
„Toto všecko přijde raz pryč,“ ukázal matným pohybem na stodoly, které z nevypátraných příčin za rok vyhořely.
Vyšli jsme na cestu. Byli jsme naprosto střízliví. Pod klenbou lip, jejichž holé haluze se navrchu stýkaly, bylo temno o něco větší.
„Až dojde na kanalizaci, lípy zařvou,“ ukázal rukou s cigaretou na stromy, které za dva roky zařvaly.
Pomalým krokem došli jsme ke splavu u Pukýše. Košíkářova chatrč vypadala v siném světle prodírajícím se skrz mračna opravdu jak na Klondiku. Byla temná, jen z jejího plechového komína se pilně valil bělavý kouř. Led pod splavem se probořil a bylo slyšet, jak oslabeně šumí voda. V zátočině jsme se zastavili.
„Potok se musí znova zregulovat,“ řekl tatínek a na ta slova zmizely ryby, „cesta napřímit,“ a skácely se jabloně podél ní, „a jednou snad protáhneme naproti vlečku do závodu,“ řekl a na místě mlýnského náhonu vydul se škaredý škvárový násep.
„Čeká nás mnoho úkolů,“ řekl a zamračil se, „a máme moc nepřátel,“ řekl a umřela maminka.
Tak jsme kráčeli vstříc budoucnosti a současně k Tarandové. Šli jsme pomalu a on si co chvíli srovnával krok podle mého, což jsem vždycky vzal za výtku, že to mám dělat já. Až jsme došli k dalšímu splavu, u něhož teď jsem a stojím ve vodě zabrán do hry a do vzpomínek na mnoho jiných příjemnějších věcí, než o jakých píšu. Údolí se tu mísovitě rozevřelo a po jeho táhlých svazích splývaly šrafy stromoví, až se zřítily do potočních koryt, zatímco křovinaté meze, jimž se v tomto kraji říká hráza, psaly uvážené vrstevnice. Na tuto podhorskou šikmou zem, bílou pod světlem měsíce, který vyšel, ukázal teď tatínek.
„Jedenkráť pustíme tady velice, víš, velice silné traktory, aby to zoraly napříč.“
Neřekl jsem na to myslím nic, zdálo se mi to správné a můj smutek nad tím byl hloupý.

(Sekyra, 1966)

„Foto Tatra Trenčín!“

Motiv, ke kterému se autor v Sekyře několikrát vrací. Dnes se nám nechce věřit, že tento splav, jakých bylo v Brumově a okolí ještě několik, byl kdysi jedinou vodní plochou, kde se děti mohly v přírodě koupat, učit se plavat. Bylo to místo divokých vodních dobrodružství. Kromě toho, když se na to místo dneska v letním čase díváme, tak si uvědomíme, jak dneska z krajiny mizí voda.

Po pravdě řečeno stáhl jsem gatě a vlezl do vody. Byl jsem totiž u splavu. Nehučel, jenom šuměl a nažloutlá pěna točila se mu v koutcích jak dědkovi. Vyhnal jsem ji rukama, ze dna vylovil jsem nahnilou botu, hodil ji do vrbí, a hned bylo všecko lepší. Sebral jsem pár větších kamenů, zahradil jimi odtok, přihrnul je kalným pískem, voda se zvedla, a hned bylo všecko ještě lepší.

Jenom jsem příliš sám, napadlo mi, a to aniž vlastně chci. Nevyhýbám se jiným lidem, pouze vyhledávám minuty, které už málokdo vyhledává, a tak moje osamělost vzniká mimochodem. Co nadělám? Já tam nepůjdu. A přece největší a prastarou radost bych teď měl, kdyby se nad hranou splavu ukázal Tonda z domku pod tarandovským zámkem, ten vytrvalý dávný údržbář tohoto splavu, který vždycky lovil staré boty ze dna a zvyšoval vodu umělou hrází. Když ji dostatečně zvýšil, zavolal na všecky lidi:

„Foto Tatra Trenčín!“

A pohrouživ se celý do vody, vyzvedl nad hladinu jenom holý půlený zadek.

(Sekyra, 1966)

Hledě do slizkého nečasu venku, vzpomněl jsem si na náš splav. Byl na potoku od Návojné, dost hluboký. Byla tam pořád společnost, chlapecká. Děvčata byla u jiného, a v plavečkách. Lezli jsme do vody, vylezli, oschli trochu, natáhli trenky a četli dál, nebo hráli karty nebo kdovíco. Pořád jsme se váleli na hromadě. Kozy se staraly samy o sebe. Vzpomněl jsem si teď na tu společnost, ale vím jen pár jmen, co bylo s kým dál, nevím. Kde jsou, jste? Jeden se stal četníkem, jeden se vyučil hodinářem, jeden skočil v Ostravě z okna.

(xxx)

Současná Řehonůřka - pro kluky Arizona - je k nepoznání od té, kterou popisuje Vaculík ve své Knize indiánské, což je část Milých spolužáků! Ta obsahuje jeho deníkové záznamy z let 1939 až 1941. Současná Řehonůřka je je mnohem zarostlejší, neskýtá žádné průhledy a rozkládá se ve svahu nad nádražím. Vaculík se sem ve svém díle se k ní častokrát vrací. Kluci tam pásali kozy a hráli si přitom na indiány, Ludvík jim uděloval indiánské přezdívky a byl jejich náčelníkem.

„Já mám mnoho obrazů Řehonůřky. Obraz jarní, kdy je ve svěžích barvách a jako zahrada. Obraz letní, kdy je pod paprsky slunce zhnědlá, ano, je zelená, ale více do hněda, vadnoucí zelení. Je zdupaná, připomíná mi prérii tam, kde tato hraničí s pouští. Na podzim je zase jiná. Když jsem tam stál pod odraným stromem, byla pustá. Místo zeleného háje a hrází zčernalé křoví. Lesík je průhledný a je vidět, jak je strašně sevřen hnědými, písčitými břehy. A louka je pokryta listím. Duby trčí jako metly. Vítr fouká do listů na zemi, ty se převalují a haraší, vzpomínají zašlé slávy a krásy. Ten vítr duje, tam někde vrzá větev o větev, na polích krákají vrány, pusto smutno! Tehdy nenávidím podzim! A v zimě? Ó, Arizono, jak jsi malá?! Kopečky a dolinky zaváty. Bílo, jen temnější skvrna křovin je vidět. To bílé se jakoby směje, šklebí, ó, Arizono, to nejsi ty!“

„Koza Ajna byla vlastně osobou. Zabírala v mém životě víc místa, než mnozí lidé okolo mne. Koze jsem pásl jenom asi pět roků. A cítím to jako jednu z hlavních kapitol svého života. Asi proto, že jsem tam prožil nejrůznější situace a vztahy v modelové formě, zkusil si své schopnosti a získal některá rozhodnutí pro celou budoucnost.“

Poznámka pro chodce: K dalšímu zastavení se můžete vydat buď zpátky po silnici a dále po cestě, jak vám ukážou Mapy.com, anebo „na divoko“ podél kolejí, kde asi po 200 m pěšinka nepovoleně přechází koleje a pak už jste tam.

Ukázat místo na mapě

Mytické místo uprostřed Řehonůřky, pozoruhodné tím, že tam vlastně nic není. Kromě silné vzpomínky, ke které se Ludvík Vaculík vrací mj. ve své „polešené“ verzi písničky „Nad Lidečkem zelený háj“. A taky se odtud dá pokračovat volnou přírodou na další místo.

A tam byla jama! Měřila asi dva metry krát tři, omyl, metr krát metr a půl. Každý do ní musel jednou spadnout, jak byla zastřena rostlinstvem! Z ničeho se nedalo poznat, k čemu byla, jak dávno ji udělali a kam dali vykopanou hlínu? Sypké a vlhké stěny neporostly dodnes ničím. Stál jsem teď nad jámou a hleděl do ní jak před čtyřiceti lety. Je stejná! Cítím, jak je teplá a čekající…
---------------------------------------------------------------------------------------------------
Tu jamu jsem ve svých nejlepších letech objevil tak, že jsem do ní při plížení spadl. Hned jsem jí využil: čapěl jsem tam a čekal, až kolem mne poleze někdo z ogarů. Byla to hra taková: musel ses k někomu připlížit neviditelně a dotknout se ho. A už se kolem mne plazil Jožin Lorenc. Já jsem jenom prostrčil ruku travou. Ale musel jsem hned z jamy vylézt, byl jsem plný mravenců.
Když jsem potom jezdíval domů ze světa, vždycky jsem se na tu jamu šel podívat. Byla tam. Teď jsem ji ale neviděl třicet roků. Přemýšlel jsem, jak vznikla, když vedle ní nebyla vyházena žádná hlína. Myslím, že to byl vývrat velkého stromu. (…) Umiňuji si, že až teď pojedu do Brumova, ještě tam nějak dolezu.
Poslední sloka písně o Brumovu praví: „Je tam kdesi stará jama, ta tam jistě čeká na mňa.“ Je to jenom symbol: my máme na hřbitově připravený kamenný náhrobek od Otmara Olivy. Už nám z něho někdo i ukradl bronzový kříž.

Pan Vilímek byl jediný z někdejší „indiánské“ party, s kým Ludvík Vaculík udržoval přátelské styky i v dobách normalizace. I on byl totiž v jistém smyslu disidentem v podmínkách Brumova: rezignoval na běžnou profesní kariéru a spokojil se se zaměstnáním topiče; k tomu si jako koníčka (ale ve skutečnosti hlavní činnost) přibral péči o menší stádečko ovcí. Zatímco Vaculík se na Řehonůřku vracel ve vzpomínkách, tak Vilímek tam zůstal i fyzicky a vybudoval si tam chatu. Se svými ovcemi se tak vlastně stal živoucím duchem Řehonůřky a tuto funkci po něm dneska převzal syn Zdeněk. S očekávatelnou persekucí si starosti nedělal, a tak se tato chata v 80. letech dokonce stala místem setkání přátel LV z disentu, kteří se tam sjeli z českých zemí i ze Slovenska; setkání se zúčastnil i pozdější prezident Václav Havel.

Z osmipatrového domu na mě kdosi zavolal: Pojď k nám! Zvedl jsem hlavu a spočítal si výšku. Když jsem vystoupil z výtahu, byly dveře bytu už otevřené a muž mě zdravil slovy: Vitaj, náčelníku! Potkáváme se skoro při každé mé návštěvě tady, ale to je poprvé, co mě takto oslovil, jako by věděl, čím se zabývám: svým náčelnictvím. Vešel jsem. Jak ty ses jmenoval? zeptal jsem se. Mes-haba. Řekl. Byl jsem zklamán, doufal jsem ve zvučnější a hlavně trochu lidské jméno, jako Svištící šíp, ale dal jsem komusi tehdy takové jméno, to je on?“

(Český snář, zápis pondělí 21. srpna 1979)

„My Delawarové nejsme četní. Původní členové jsou: Lorenc, Gola, Šimák, Kostka a Kopecký. Šimák vystoupil, Kopecký, který se jmenuje správně Vilímek, byl nedávno přijat. Poněvadž bydlí na kopci nad Hodňovem, říkají mu Kopecký. Je menší, a právě proto jsem mu dal jméno Meshaba, tj. obr. Přišel teprve dnes poprvé. Má pěkný aluminiový tomahawk, který je naší touhou.“

„Schůze se odbývala v Hoře na Kútě. Stříleli jsme s šípy a házeli oštěpy. Ztratil jsem si několik šípů a byl jsem v bídné náladě. Svištící šíp, Joža Lorenc, dnes blbnul, chtěl vystoupit a rozstřílel polovinu šípů po lese. Byla to taková komedie. Vím, že to nemyslí vážně. Hodlám v nejbližší době přibrat několik nových kluků. Jak dlouho bude Svištící šíp trucovat?“

(Milí spolužáci – Kniha indiánská, 23.6.1940)

Jednokolejná dráha z Horního Lidče do Bylnice měří 19,1 km a provoz na ní byl zahájen k 10. výročí vzniku Československa v roce 1928. Původní budova brumovského nádraží připomínala valašskou chalupu, v níž to vonělo dřevem a petrolejem. Ta byla v polovině sedmdesátých let nahrazena současnou rozměrnější dosti ohavnou stavbou, která se ukázala jako zbytečná. Brumovské nádraží se rozkládá mezi dvěma tunely, delším návojenským a kratším pod kopcem s kaplí sv. Anny.
Všechny stavby na této dráze navrhl významný železniční architekt Augustin Škudla, jenž si k výzdobě (zejména šítů budov) vypůjčil i některé ozdobné prvky od architekta Dušana Jurkoviče.
 

„Já mám k té dráze osobní vztah: na portálu brumovského tunelu je vytesaný rok mého narození. Pro naši rodinu měla dráha význam veliký: tatínek na její stavbě dělal, pod tunelem měli jsme chalupu, po obou stranách té dráhy pásal jsem s ogarama kozy. V našich kruzích byla ta dráha nejen důležitá a zajímavá, ale i umělecky fantastická. Kdo se na ni půjdete podívat, poznáte, že to není kus železnice jako kdekoliv mezi Břeclaví a Olomoucí. Z dráhy je zřejmý promysl jejích architektů i dělníků. Sedě na kopci u kaple sv. Anny často jsem žasl, že v zemi pode mnou jede vlak. A hledě do údolí mezi Brumovem a Klobouky uvažoval jsem, jak jinak by ta dráha tudy mohla vést…, a nemohla by! Na každých sto metrech řeší se tu nějaký geometrický nebo geologický problém. Je to podivuhodný řez krajinou, který zvýšil její zajímavost; což neumí žádná dálnice, aby ji čert vzal!

Dráha provokovala naši čtenářskou fantazii: ona nám přibližovala představu cizích věcí. Cvičili jsme si odvahu, prolézajíce kanály pod ní, když jel vlak. Moji bratři Emil a Olin vymysleli si dobrodružnou soutěž, kdo koho zabije. Šli doprostřed tunelu, kde byla největší tma, a prali tam po sobě kamením z toho náspu. Zachovali však základní opatrnost: zjistili si, kdy pojede vlak. Význam té dráhy byl pro nás, jak je zřejmé, po mnoha stránkách větší než dopravní. Přednosta brumovské stanice, v jednu dobu, měl pěknou dceru: ta se mi tak líbila, že když jsme spolu jeli vlakem, já do Klobouk, ona na Vsetín, lezl jsem schválně do jiného vagonu než ona, aby se to neprozradilo.“

Železobetonový most přes zářez dráhy představuje je svou ztepilostí zdařilým architektonickým dílem. Druhý most – bylnický - podobné konstrukce byl bohužel vzhledem k jeho špatnému stavu zbourán a nahrazen novým.

„Kulturní, společenský, estetický význam té dráhy dnes vůbec převýšil její význam dopravní: když rozdělením republiky ztratily se jakési důvody jezdit Vlárským průsmykem do Trenčína. Brumovské nádraží mělo ještě jednu zvláštnost, které si všiml můj strýček Jošek. Cesta vedla trochu do kopečka. Strýc Jošek pravil: „A Ludviku, víš to, že když ideš na nádraží, nesmíš ostat stát?“ – „Proč, strýčku?“ – „No abys tam došel.“

Hrob č.55 (aneb LV): o svůj pozdější návrat do Brumova aneb „trvalé bydliště“ se Ludvík Vaculík postaral už v roce 1982, kdy si prostřednictvím paní učitelky Anděly Svatoňové pořídil na brumovském hřbitově hrobové místo. Vzápětí požádal našeho přítele Otmara Olivu, aby mu zhotovil náhrobek s kovovým křížem. Otmara vůbec neuvedlo do rozpaků, že má dělat náhrobek živoucímu člověku, a řešil úkol souběžně s náhrobkem na hrob svého učitele, malíře a sochaře Vladislava Vaculky. Oba náhrobky byly dokončeny a instalovány v letech 1983-84 a byly kombinací čtyřdílné pískovcové desky, na níž byl naležato upevněn stylizovaný bronzový kříž. Vaculík byl tehdy trochu zklamaný: představoval si, že kříž bude stojací. Otmar mu vysvětlil, že to nejde, neb "stojací kříž má jenom Pán Ježíš; normální lidé se musí spokojit s křížem naležato".

Bronzový kříž ovšem v r. 2012 někdo ukradl a patrně dal do sběru. A tak Otmar Oliva vymyslel náhradní řešení s oblázky.

Katolický pohřeb budu mít na svém rodném hřbitově v Brumově. Paní učitelka Svatoňová nám tam drží místo v hrobě č.55. Je to pěkné místo, odkud je pěkný výhled, zvláště když se v hrobě trochu povysedne.